Vladimír Paleček - jóga smíchu
"V pravé kapse nos patos: život je písmo svaté, psané jen pro tebe. V levé kapse nos humor: život je večírek nesmyslů a náhod. Zapni si kabát, usměj se a jdi." Daniela Fischerová
Syndrom vyhoření (burnout)

Vatra 30.dubna 2015 Dle paní MUDr. Klímové se problematikou syndromu vyhoření začali zabývat odborníci v 70tých letech minulého století. Termín "burn-out" byl poprvé vysloven v roce1974 v USA, psychoanalytikem a psychiatrem Henrichem Freundenbergem. Termín se nevztahoval k profesnímu vyhoření, ale k terminálnímu vyčerpání u toxikomanů. Teprve později, když se s termínem začalo pracovat, tak se začal vztahovat k profesní kariérové orientaci.

"Hlavní těžiště burn-out syndromu je vnímáno k pracovní orientaci, ale také se týká i velmi hluboce osobního a intimního života. V současné době je syndrom vyhoření onemocněním v pravém slova smyslu, přestože jeho první objevení a název se přímo nevztahovaly k nemoci jako takové." (MUDr. Jarmila Klímová v rozhlasovém pořadu Káva o čtvrté ze dne 20.1. 2007)

Paní MUDr. Sotolářová říká, že terčem syndromu vyhoření je lidská psychika. Lidská psychika nemá dostatek energie, aby žila svým osobním životem. Je dobré si vlastního duševního rozpoložení všímat a zároveň ho léčit. Říká se například, že "šrámy na těle si léčíš, ale na duši ne".

"Lidé podceňují, že tělo a duše jsou vzájemně propojeny. Tělo a duše jsou jedno. Je dobré si všímat těla. To co je vidět na našem těle, prožívá i naše duše." (MUDr. Marie Sotolářová v rozhlasovém pořadu Káva o čtvrté ze dne 20.1. 2007)

Souhlasím s tím, že je dobré všímat těla a zároveň i našeho emočního prožívání. Sám jsem měl možnost se setkat s lékaři, kteří se zaměřili pouze na jeden problém sdělovaný pacientem a řešili to předepsáním medikace. Na zdravotní problémy člověka by se mělo nahlížet komplexně. Naše tělo a duše jsou vzájemně propojeny.

Pan MUDr. Honzák říká: "Pokud je psychika dlouhodobě přetěžována, nastupuje tzv. Seliho stres. Tato fáze stresu se označuje jako rezistence. Fáze má na starosti, aby organizmus přežil za krajně nepříznivé situace. Aktivace organismu se utlumí díky autonomnímu systému, tzv. parasympatiku, jde o tzv. celkový útlum. Cílem systému je zachovat, ustát zátěžovou situaci. Organismus vydá mnoho energie, protože byla vydána na záchranu života. Metabolicky je to nevýhodné, protože se plýtvá." (v rozhlasovém pořadu Ordinace ze dne 20.4. 2008)

Člověk by měl v životě znát své limity a být schopen posoudit situaci, a umět o sebe pečovat.

"Syndrom vyhoření poprvé sám zažil na vlastní kůži americký psychiatr, psychoanalytik Herbert Freundenberg v roce 1974. Byl to velice obětavý a pracovitý člověk. Ráno v 9 hodin nastoupil do své soukromé ordinace. Poté, co skončil v 17 hodin ve své ordinaci, šel pracovat na polikliniku pro chudé. Tuto péči provozoval zdarma, měl zde mnoho pomocníků. Čím nadšenější jsou pomocníci, tím více časem profesionalita upadá. Ve 22 hodin po ukončení práce na poliklinice cvičil a trénoval své pomocníky do 24 hodiny, kdy odcházel domů. Tato jeho životní a pracovní náplň se opakovala několik let. Manželka mu říkala, aby si odpočinul, protože na ni působil dost špatným dojmem. Ale muži většinou manželky neposlouchají. Říkali mu to i kamarádi. H. Freundenberg řekl, že si odpočine a že pojedou s manželkou na Vánoce na jezero Tehou. Je to krásná krajina mezi Nevadou a Kalifornií. Na Vánoce přišel domů a po práci se stačil pouze položit do postele a z té postele se byl schopen jen doplazit na záchod a zpět. V posteli strávil čas do Tří králů. Na základě svého stavu usoudil, že manželka a kamarádi měli nakonec pravdu. Usoudil, že bude trochu přetažený a rozhodl se, že se z toho nějakým způsobem vyléčí sám. Koupil si magnetofon, do kterého namluvil tři čtvrtě hodiny to, co by povídal svému terapeutovi. Poté, co si pustil nahrávku a cvičeným uchem slyšel hrůzu ve svém projevu, tu nenávist, pocity viny a zklamání, bezmoc, agresi… Freundenberg usoudil, že žena a kamarádi měli pravdu. V tomto druhu samoléčby pokračoval až do Velikonoc, kdy se z toho vyléčil. Po ukončení své nemoci se začal rozhlížet kolem sebe. Díky tomu zjistil, že tento problém nebyl pouze jeho problémem, ale také problémem pomáhajících profesí. H. Freundenberg syndrom vyhoření zpracoval medicínsky, popsal příznaky tělesné a psychické. Zjistil, že tyto příznaky jsou závažnější ve smyslu změn osobnosti." (MUDr. Radkin Honzák v rozhlasovém pořadu Ordinace ze dne 20.4. 2008)

Syndrom pomocníka

Zeď v ChebuS psychickým úskalím, kterými jsou ohroženy pracovníci v pomáhajících profesích, úzce souvisí již motivy vedoucí k volbě tohoto povolání. Důvody pro výběr profesního zaměření mohou být různé. Někdo nechce být lhostejný a chce být pro ostatní užitečný. Druhý vnímá svou práci jako smysl života. Jiné lidí k této volbě vede soucit s potřebnými, další je bere jako jednu z možností obživy a někoho k tomu může vést pocit autority a moci nad ostatními. V neposlední řadě může být motivem člověka uspokojit svou touhu pomáhat za každou cenu.

"Člověk, který si volí pomáhající profesi, pokouší se tím podle něj často řešit - většinou nevědomě – své rané trauma odmítnutého dítěte, svůj hlad po uznání, po empatickém porozumění a po vzájemnosti, jež se nehroutí v důsledku selhání či agrese." (z knihy Schmidbauer, W. - Syndrom pomocníka, s. 11)

Jde o potřebu pomáhat, o touhu vděčnosti a obdivu od těch, jímž je pomáháno.

"Pomocník se vyhýbá ostatním podobám smyslu života a zužuje ho nutkavě jen na pouhé pomáhání." (z knihy Schmidbauer, W. - Psychická úskalí pomáhajících profesí, s. 12)

Následující ukázky jsou toho zářným příkladem:

"Lukáš měl hrozné výpadky v práci a úzkosti při studiu, a tak jsem se o něj celou dobu starala a vydělávala peníze. Když pak udělal zkoušku, onemocněla jsem. Teď jsme se rozhodli, že se od sebe odstěhujeme. Říká, že se se mnou dusil, a cítí se zavázaný. Ale já jsem mu přece musela pomoci….(učitelka, 29 let)." (z knihy Schmidbauer, W. - Psychická úskalí pomáhajících profesí, s. 13)

"Když se s někým seznámím, hodně mi na něm záleží. Většinou mají lidé problémy, já jim naslouchám a spolupracuji s nimi na řešení. Podporuji je. Když jsou pak jejich problémy pryč, jako by se po nich země slehla. Jsem vždycky rozčarována, zklamaná a říkám si, že prostě nedokážu navázat skutečný vztah." - "Mluvíte o svých klientech." - "Ne, vůbec. Mluvím o svých bližších známých, o mužích, s kterými se čas od času seznámím. Od rodin, o které se starám, bych přece nikdy nečekala nějaký vděk. (sociální pracovnice, 40 let)" (z knihy Schmidbauer, W. - Psychická úskalí pomáhajících profesí, s. 13)

"Chtěl jsem se po dlouhé době konečně zas vyspat s nějakou ženou. Zajel jsem tedy v noci do ulice lásky, kde postávají prostitutky. Když jsem tam dorazil a uviděl je, rozbušilo se mi srdce, udělalo se mi nevolno. Pomyslel jsem si, že jsem impotentní, a rychle jsem odejel pryč. Potom jsem uviděl ženu, které se stala nehoda. Když jsem zastavil auto a nabídl jsem jí pomoc, byl jsem najednou úplně klidný a jistý si sám sebou. Hraju dost špatnou roli (lékař, 32let)." (z knihy Schmidbauer, W. - Syndrom pomocníka, s. 15)

"Syndrom pomocníka tkví v neschopnosti projevit vlastní city a potřeby, která se stala součástí osobnostní struktury, v níž se spojila se zdánlivě nenapadnutelnou fasádou v oblasti sociálních "služeb" a latentními fantaziemi o vlastní všemohoucnosti. Zabývat se syndromem pomocníka má svůj praktický užitek v tom, že můžeme zlepšovat duševní hygienu lidi v pomáhajících profesích a pomáhat jim v budování stabilní motivace." (z knihy Schmidbauer, W. - Syndrom pomocníka, s. 16)

Schmidbauer popisuje, že syndromem pracovníka ve většině případů trpí pracovníci s nevyřešenými osobnostními konflikty a s vnitřními neurotickými poruchami. Zpravidla ti, jejich život v období dětství nebyl přespříliš naplněn štěstím a harmonií. Byli naopak konfrontováni konflikty, lhostejností rodičů, odmítáním, psychickým a tělesným zanedbáváním, případně týráním. Z tohoto pohledu vlastně sami pomáhající pracovníci pocházejí z řad těch, jimiž v dospělosti poskytují profesionální pomoc. Nebylo by na tom nic špatného, pokud by se profesní pomáhání pro mnohé pracovníky nestalo nástrojem pro řešení jejich potřeb, po uznání, vděčnosti a lásce, i když nevědomky.

Zeď v Sokolově

"Častou duševní poruchou pomáhajících je deprese. Mezi alkoholem a jinými formami drogové závislosti na jedné straně a sklonem k sebevražednému jednání na straně druhé existuje signifikantní souvislost: Skupina obyvatelstva obzvlášť ohrožená drogovou závislostí je také zvláště ohrožená sebevraždami. Podstatným rysem osobnosti ohrožené sebevraždou je sklon nesměřovat agrese v přiměřené formě navenek, ale obracet je proti vlastní osobě. Freudova poznámka, že sám sebe nezabíjí nikdo, kdo by tím nechtěl usmrtit někoho jiného, se vztahuje na proces identifikace: dítě nemá jinou volbu; musí přijmout jako vzor i ambivalentně prožívanou, částečně znenáviděnou vztahovou osobu, aby nebylo opuštěné a bezmocné. Přitom je třeba mít na paměti, že Freud ve svém popisu této situace nerozlišoval mezi narcistickými a libidinózními podněty (zaměřenými na sebe, případně na bližní). Depresivním "smutkem a melancholií" charakterizované řešení konfliktu agresivity a závislosti identifikací s nenáviděným – milovaným - člověkem již předpokládá narcistickou poruchu osobnosti. Deprese pak signalizuje dostát požadavkům vlastního ideálu Já." (z knihy Schmidbauer, W. - Psychická úskalí pomáhajících profesí s. 19)

"Narcisticky do jisté míry stabilní člověk je schopen zpracovat příkoří tím, že je vidí v realistických dimenzích: tady jsem udělal chybu, ale v mnoha jiných oblastech jsem vcelku v pořádku. Narcistická porucha se vyjadřuje tím, že každá malá chyba otevírá zásobárnu špatných pocitů pocházejících z dřívější doby a ty pak celou osobnost zaplaví a naprosto zpochybňují její Já. V této situaci přetížení velmi vypjatým ideálem Já a vnitřního ohrožení narcistickými příkořími nabízí sebevražedná fantazie útěchu:

'Je důstojnějším mlčky sklonit hlavu
před potupnými šípy osudu,
nebo vzít zbraň a příval trápení
ukončit navždy vzpouru?
- Zemřít, spát, a dost, už nebýt!'
(Hamletův monolog, český překlad Zdeněk Urbánek)

Kde nejsou na obranu proti tomuto nebezpečí vybudovány nutkavé obranné mechanismy, bývá často v pozadí syndromu pomáhajících doložitelná sebevražedná fantazie." (z knihy Schmidbauer, W. - Psychická úskalí pomáhajících profesí s. 20)

"Když je toho na mě moc, cítím tu prázdnotu a myslím si: to přece nezvládneš, pak je pro mě vždy velkou útěchou, když si představím: vždyť se můžeš kdykoliv zabít, a pak máš pokoj (šestatřicetiletý lékař)." (z knihy Schmidbauer, W. - Psychická úskalí pomáhajících profesí s. 20)

"Problematika depresí a sebevražd v rámci syndromu pomáhajících se ještě zostřuje tím, že pro pomáhajícího je velmi těžké akceptovat pro sebe pomoc. Protože k jeho struktuře patří pomáhat druhým na účet vlastních přání pudové povahy, odmítá vlastní potřebnost pomoci a přijímá nanejvýš formu 'dalšího vzdělávání', aby ještě zdokonalil svou schopnost výkonu pomoci. Zde platí kousavý bonmot, že člověk s neurotickým onemocněním nevyhledává terapii, aby se uzdravil, ale aby svou neurózu zdokonalil." (z knihy Schmidbauer, W. - Psychická úskalí pomáhajících profesí s. 20)

Pokud si pomáhající pracovník svůj problém uvědomí ve vhodný čas, dokáže se traumatem prožitým v dětství vyrovnat a oprostí se od touhy pomáhat ostatním (z důvodu, aby pomohl sám sobě), teprve pak bude jeho práce skutečně prospěšná a ryze profesionální.

Copyright © 2016-2018 Všechna práva vyhrazena.